PF 2021

Vedení AITAT přeje všem svým členům úspěšný konec roku 2020, spokojené, šťastné a zejména zdravé vánoční svátky a úspěšný celý nový rok 2021.

Krásný advent!

Váš AITAT

Oběhové hospodářství budoucnosti

Systém, ve kterém jsou ekologické zájmy předřazeny zájmům ekonomickým

Etika versus ekonomika odpadového, resp. oběhového hospodářství začíná být v posledních desetiletích velmi diskutovanou oblastí, na kterou se snaží nalézt odpovědi mnozí, včetně mezinárodních organizací, nestátních organizací, samotných států, ale i organizací a vědeckých týmů a odborníků. To, s čím se však v současnosti příliš nepracuje, resp. stále stojí v pozadí jednotlivých diskusí, je konečná odpovědnost jedince, která má šanci přispět k celkové změně pohledu na ochranu životního prostředí a klimatu. Odpovědnost jedince se tak bezesporu stává odpovědí, jak zajistit vyvážené financování ochrany životního prostředí.

Existuje mnoho sociálních mechanismů, jejichž cílem je zajistit odpovědné, můžeme dokonce říci „správné“ (etické), chování. Vždy je však zároveň nutné zajistit předřazení zájmů ekologických přes zájmy ekonomické. Pouze v takovémto případě může být dosaženo nezbytné změny, která zajistí rovnováhu mezi potřebnou ochranou životního prostředí a ekonomickým hlediskem, např. v potřebě zajištění vhodného a dlouhodobě udržitelného financování.

Nabízí se tedy otázka, jak definovat soubor vhodných návrhů a doporučení, která mají potenciál změnit jak samotné odpadové hospodářství a nasměrovat ho ke skutečně odpovědné a efektivní ochraně životního prostředí, tak zajistit eticky nastavené financování všech aktivit ve všech oblastech s touto odpovědností spojených?

Bližší košile než kabát

Praxe velkých organizací i států jsou ve většině případů zakotveny v dnes pragmatickém ekonomickém přístupu, kdy je jak managementu, tak jednotlivým vládám „bližší košile, než kabát“. Kdy vlastní zájmy jsou nejbližší, a to i přes to, že nemusí být morální. Dochází tak velmi často k upřednostňování ekonomického pohledu, který jednak odsouvá ochranu přírody a klimatu až na druhou kolej a současně umožňuje ve vidině rychlého zhodnocení vložených finančních prostředků dosahovat jednoduchých a rychlých zisků. Své k těmto přístupům přidávají mnohdy chybně definovaná motivační pravidla vrcholového managementu, která obvykle míří pouze na krátkodobé cíle a stejně často se zabývají pouze ekonomickou otázku. Vrcholoví manažeři tak dnes většinou řeší spíše výši zisku v aktuálním ekonomickém pohledu bez toho, aby se zajímali o dopady svých rozhodnutí v horizontu následujících pěti až deseti let. 

Jsme tak svědky reálného stavu, kdy například v odpadovém hospodářství dochází k energetickému využívání odpadů, které jsou nejen recyklovatelné, ale dokonce je po nich na trhu vysoká materiálová poptávka. Pro vlastníka zařízení pro energetické využití odpadů je však ekonomicky zajímavější tyto odpady energeticky využít. Výsledkem jsou pak situace, kdy za zcela odlišných nákladů jsou totožné komodity získávány z omezených neobnovitelných zdrojů planety, při kterých jsou dopady na životní prostředí nesrovnatelně větší a horší, něž při opakovaném využití recyklované druhotné suroviny.

Ekologie není zadarmo, ale…

Proto je třeba nastavit jasné principy a pravidla pro odpovědné chování vůči životnímu prostředí a klimatu, kdy zhodnocení dopadů předchází ekonomickému hodnocení, a to zejména formou legislativního nastavení a rovněž prostřednictvím výukových a osvětových programů vytvořených ve spolupráci s příslušnými ministerstvy. Je také nutné rozvinout metodiku přístupu předcházení odpadůmimplementovat rozšířenou odpovědnost výrobce do všech oblastí odpadového hospodářství a zavést systémy odpovědnosti za dopady na životní prostředí. Zintenzivnit sběr vysloužilých výrobků a ostatních komunálních odpadů novými inovativními způsoby, protože současné způsoby jsou již na limitech svých aktuálních výkonností a dostatečně využívat efektivní recyklaci a zpřístupnit druhotné suroviny jako podstatný zdroj pro další výrobu. Je rovněž potřebné změnit vnímání členů Vlády a Parlamentu České republiky i politické reprezentace jednotlivých krajů, jenž mohou podléhat ekonomickým zájmům velkých korporací, které v pohledu krátkodobých motivací managementu upřednostňují finanční zisk nad ochranou životního prostředí, a to i za cenu nepotřebných legislativních omezení a změn.

Jednoduše je třeba nastavit a zaručit rovné fungování tržního prostředí tak, aby finanční zajištění ochrany životního prostředí nepodléhalo ekonomickým zájmům, ale naopak aby podpořilo maximální efektivitu ochrany klimatu a zachování životního prostředí budoucím generacím.

Nová cesta ke skutečným partnerstvím

Tyto proekologické přístupy jsou neocenitelným přínosem pro budování skutečných partnerství. Partnerství mezi různorodými typy průmyslu, ale i v prostředí samosprávy. Tato partnerství musí být zakládána na etických přístupech zakotvených ve formálních či neformálních kodexech a musí mít za svůj cíl jediné – naplnit co nejefektivněji vizi ochrany životního prostředí a současně maximálně využít velkého zdroje, které má lidstvo v odpadech k dispozici. Ukládání těchto zdrojů na skládkách nebo jejich energetické využívání či spalování postrádá jakoukoli obhajitelnou logiku.

Změna přístupů vyžaduje nové pohledy i inovativní řešení, kterých však nelze dosáhnout při rigidním setrvávání na dlouhodobě zažitých a zásadně překonaných modelech. Bez jasně definovaných etických standardů podporujících na prvním místě ochranu životního prostředí a klimatu není možno dosáhnout požadovaného pozitivního výsledku. I tak se jedná o běh na dlouhou trať, který v sobě zahrnuje nejen přeměnu myšlení následných generací, ale zejména obrodu současné generace managementu a politické reprezentace, protože v tomto okamžiku již není na co čekat, není co odkládat. Etické principy podnikání jsou reálným nástrojem, který může pomoci odlišit „dobré“ od „špatného.“ I tak vždy půjde o míru etiky a morálky v každém z nás. Aktuálně se totiž etika či morálka v ochraně klimatu a životního prostředí příliš často neskloňují. Věřím tomu, že je jenom otázkou času, kdy se tak stane a kdy se míra důležitosti zcela obrátí. Dnešní názor „ochrana životního prostředí je drahá“, se tak očekávaně posune do stavu, kdy jakýkoli negativní dopad na klima planety bude nejen neetický, ale bude současně postaven mimo sociálně i legislativně přijatelné přístupy.

Ing. David Vandrovec, MBA
předseda představenstva AITAT

Chytrá recyklace: bezplatně poradí

Nevíte, kam s vysloužilým elektrem?

Na bezplatné informační lince 800 976 679 Vám poradí „kam s ním.“ Asociace Informačních Technologií a Telekomunikací (AITAT) sdružující nejvýznamnější ICT dovozce a distributory ve spolupráci s kolektivním systém REMA, který v tuzemsku zajišťuje zpětný odběr a recyklaci elektrozařízení, baterií a akumulátorů a solárních panelů, spustila novou bezplatnou informační linku. Jejím cílem je podpora a přímý kontakt se spotřebiteli při řešení situace, jak naložit s vysloužilým elektro výrobkem v rámci zpětného odběru.

Volejte zdarma v pracovních dnech od 8 do 18 hodin.

AITAT investuje v první etapě do rozvoje tohoto nového projektu určeného široké veřejnosti půl miliónu korun (včetně nákladů spojených s jeho provozem a pravidelným vzděláváním personálu obsluhujícího linku). Podobný typ služby pro spotřebitele dosud na trhu chyběl nebo v podobě veřejných registrů nefungoval tak, jak by měl.

„Lidé získají na lince Chytré recyklace informace o nejbližším a pro ně nejvhodnějším místě, kde je možné starý elektrospotřebič bezplatně odevzdat. Dozví se, jak ho případně nechat odvézt či jaké konkrétní služby lze pro tyto účely využít,“ informuje David Vandrovec, předseda představenstva AITAT a generální ředitel společností REMA s tím, že operátoři linky navedou volajícího do reálně nejbližších míst zpětného odběru vysloužilého elektra a nebudou rozlišovat mezi jednotlivými kolektivními systémy.

Za vznikem kontaktní linky stojí snaha vybudovat pro koncové spotřebitele moderní a uživatelsky co nejjednodušší komunikační portál zpětného odběru v České republice. Nabídnout zprostředkování a podporu všech dostupných služeb včetně kontaktů prakticky na všechny potenciální partnery odebírající elektroodpad jako jsou e-shopy, řetězce, kamenné prodejny, výrobce, ale i samotné obecní i městské samosprávy.

Chytrá recyklace patří mezi nejnovější projekty udržitelného rozvoje a společenské odpovědnosti AITAT. Pomáhá tak české veřejnosti v zodpovědném nakládání s veškerým elektroodpadem, včetně jeho dalšího využití v rámci navazujícího zpracovatelského a následně výrobního řetězce, který stále více využívá surovin a prvků získaných z jeho recyklace.

Součástí projektu bude i ověřování spokojenosti a realizace průzkumů mezi spotřebiteli ve věci zpětného odběru výrobků. „Jsme v očekávání, jak velký bude o naši novou službu zájem. V každém případě považuji za nutné zdůraznit, že bez zapojení spotřebitelů by udržitelné a bezpečné nakládání s odpady nebylo možné. Pokud by spotřebitel nebyl ochoten či se sám nechtěl svých odpadů zbavit správně a ekologicky, to znamená někam je odevzdat, někam je donést, někam je poslat, tak by to nefungovalo,“ dodává na závěr Vandrovec s tím, že v další fázi projektu bude obsahově rozšířen i web chytrarecyklace.cz, který se bude věnovat zvyšování povědomí o možnostech zpětného odběru výrobků a otázkám kolem ochrany životního prostředí obecně.

Certifikace, jaké by mohla mít klady a zápory?

Kde se zrodila myšlenka certifikovat? Jaké bude mít dopady na kvalitu třídění, jaké na efektivitu zpracování? Na kapacitu? Zkrátka, jaké bude mít klady a zápory?

Myšlenka na certifikace jako dobrovolný nástroj možných osvědčených přístupů pro oblast elektroodpadu je relativně starou záležitostí. Vznikla na mezinárodní platformě a dlouhá léta neměla žádnou zásadní přidanou hodnotu. Současně se k těmto přístupům hlásilo velmi omezené množství subjektů, a to jak z kolektivních systémů, tak zpracovatelských zařízení. Postupem času se celá oblast profilovala pouze na omezené segmenty portfolia elektroodpadu, jako například na oblasti s obsahem nebezpečných látek obsažených např. v chladících zařízeních a televizorech.

Změna přišla po požadavku Evropské komise, která požádala CENELEC (Evropský výbor pro elektrotechnickou normalizaci) o vypracování standardů na podporu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Udělený mandát CENELEC navázal na výše uvedené oblasti dobrovolných nástrojů. Současně rozsah svého mandátu poněkud pozměnil. Výstupem tak nyní jsou technické normy, které je opět možné na dobrovolné bázi využít jako nástroje osvědčené praxe, případně je možné se dle nich nechat certifikovat. Komplikací současné situace je, že stejně jako původní záměr, ani tento záměr nedoznal masového rozšíření mezi evropskými zpracovateli a již vůbec ne mezi certifikačními společnostmi a autoritami. Jen pro ilustraci, dnes v Evropské unii existuje pouze jedna certifikační společnost, která se odrodila z původního spolku definujícího první dobrovolná pravidla a certifikace samotná je dnes užívána minimem zpracovatelských zařízení. Navíc certifikace není zadarmo, ale za nemalé finanční prostředky a její délku je možné optimistický odhadnout na dobu 3-6 měsíců při schopnosti certifikační společnosti odbavovat požadavky tak, jak budou přicházet. Jak však bylo uvedeno výše, existuje pouze jedna společnost s omezeným počtem auditorů, proto je podobná úvaha zcela mimo realitu.

Nicméně v roce 2013 a 2014, v době kdy se v České republice začala připravovat nová odpadová legislativa následně odmítnutá na Legislativní radě vlády, a která se se do poslanecké sněmovny dostala až na konci loňského roku, se objevila vychytralá myšlenka některých kolektivních systémů, které se již několik let snažily oligopolizovat trh kolektivních systémů a zpracovatelů, na zapojení těchto norem jako nikoli dobrovolného, ale naopak povinného základu, kterážto by jim mohla pomoci jejich cílů dosáhnout. Mohli jsme se tak poprvé setkat s myšlenkami, jak se výrobci elektrozařízení sdružení v těchto kolektivních systémech nemohu dostat k recyklovanému materiálu pro další novou výrobu. Myšlenka zajímavá, nicméně zcela nepravdivá a velmi účelová. Žádný z výrobců se k materiálu nedostává popisovaným způsobem, tedy nemůže docházet k jakémukoli zamezení. Navíc v České republice neexistuje pro většinu recyklovaného materiálu finální zpracování, resp. recyklace, podobně jako v celé Evropě. Naprostá většina výrobců elektrozařízení vyrábí mimo území Evropské unie.

Cílem těchto argumentací bylo, a i dnes je nepokrytá a vlastě i nestydatá snaha o maximalizaci zisků vybraných subjektů a zpracovatelů vytlačením lokálních, středních a malých zpracovatelů z trhu. Jakmile se tak stane, bude možné si rozdělit trh a netržně nastavit ceny za recyklaci do úrovní, které umožní maximalizaci zisků a přesunů finančních prostředků z kolektivních systémů, které si nemohou mezi své akcionáře a společníky rozdělit zisk, ke zpracovatelům, kteří takové omezení nemají. Netržní nárůst nákladů na recyklaci nezaplatí nikdo jiný než spotřebitelé, kteří tyto prostředky hradí při nákupu nového výrobku. Již dnes jsou některé kolektivní systémy na tuto možnost připraveny, neboť již teď viditelně či skrytě vlastní prostřednictvím svých akcionářů či společníků významné zpracovatelské kapacity, přes které směrují nemalá množství elektroodpadu na zpracování.

Je to však správně? Chceme to, my spotřebitelé, nebo odpovědné ministerstvo?

Spotřebitelé a spotřebitelské organizace již nějakou dobu před podobným záměrem varují. Stejně jako některé kolektivní systémy, zpracovatelé a samotní výrobci. Ministerstvo však zůstává ve svém pohledu nejen zcela rigidní, ale plně ve vleku vlivových skupin bez ohledu na dopady většinové společnosti. Ministerstvo tak plně obětovává zájem většiny na úkor ekonomických zájmů jednotlivců.

V České republice je pouze několik jednotek zpracovatelů, kteří uvedenou certifikací disponují, přičemž jeden z nich není faktickým zpracovatelem a třem z nich vyprší certifikace v letošním roce. Je tak zřejmé, že těch pár certifikovaných zpracovatelů nemá kapacity na celou masu generovaného elektroodpadu. Jejich tvrzení o tom, že zpracovávají 80 % celkové kapacity je nepodložené a nepravdivé, protože jsou zde i jiní velcí zpracovatelé kolektivních systémů a také zpracovatelé, jejichž tuny unikají mimo evidenci v režimu odpadů, přitom však odvádějí vysoce kvalifikovanou práci v rámci platné legislativy, s řádnou péčí a s vysoce kvalitními výstupy. Navíc ne všichni dnes certifikovaní zpracovatelé v povinné certifikaci všech vidí smysl a přidanou hodnotu.

Zpracování elektroodpadu tak dnes není problémem, ale naopak zdrojem cenných surovin, takže svobodná soutěž je v této oblasti velmi žádoucí. Díky tržnímu přístupu bude možné dlouhodobě nastavit náklady na zpracování na reálnou výši, čímž mimo jí budou podporovány inovace. Dotace pro zpracovatelská zařízení nejsou třeba, a naopak pokřivují situaci mezi zpracovateli. Není také náhodou, že subjekty stojící za požadavky na všeobecnou certifikaci jsou také velkými příjemci dotací, na kterých zcela netržně benefitují.

Toto nastavení není správné a jako spotřebitelé ho logicky nechceme! Nemělo by ho z logických důvodů chtít ani MŽP, ale jak můžeme z historického vývoje vidět, ne vždy je možné v jeho rozhodnutích jakoukoli logiku najít. A jak praví klasik: V logice není nic nahodilé.

David Vandrovec
Předseda představenstva AITAT

Komentář: Monopol ve zpracování elektroodpadu? Ve hře je zásadní omezení

Povinná certifikace všech zařízení zpracovávajících elektroodpad v České republice. Tato myšlenka zaznívá poslední dobou ze strany několika málo velkých tuzemských zpracovatelů vysloužilého elektra, kteří jí zároveň vyjadřují podporu v rámci pozměňovacích návrhů nově vznikající odpadové legislativy. Z hlediska tržního prostředí není celá tato lobby ničím jiným než aktivitou prosazující uzavření zpracovatelského trhu. Zůstanou jen vyvolení. Lokální, malí a střední zpracovatelé zaniknou a uvolní tím cestu k monopolizaci tržního prostředí v daném segmentu. Obdobný konec s nezanedbatelnými sociálním dopady pak čeká také tzv. chráněné dílny zaměstnávající postižené spoluobčany na chráněných pracovních místech.

Oč se konkrétně jedná? V ČR je na dvě stovky zpracovatelů vysloužilého elektrozařízení. Těch se zmiňovanou certifikací je téměř jak do mariáše, přičemž ne všichni držitelé uvedené autorizace jsou recyklátoři a třem z nich osvědčení letos exspiruje. AITAT od počátku svého působení na trhu klade důraz na podporu zejména lokálních, malých a středních zpracovatelů, včetně chráněných dílen. Pro ně je chystaná změna legislativy s nutností certifikace doslova likvidační. Proto s navrhovanou myšlenkou, kdy by vše měla vyřešit certifikace prováděná jedinou v Evropě akreditovanou společností, která by měla být finální vstupenkou mezi zpracovatele elektroodpadu, nesouhlasí. Podobně reaguje i Evropská komise, která si nechala zpracovat studii týkající se předmětných mezinárodních norem a možných přínosů či negativních dopadů na dané odvětví. Předběžné výstupy, které jsou k dispozici, označují podobné myšlenky za nevhodné a ohrožující zpracovatelský průmysl, a to nejen proto, že předmětnou certifikací disponují zanedbatelná množství zpracovatelů napříč Evropskou unií.

Co se tedy reálně stane, pokud navrhovaná myšlenka několika málo velkých uspěje? Lokální, malí a střední zpracovatelé na certifikaci finančně nedosáhnou a zaniknou. Cena samotné certifikace pak není jedinou zátěží. V rámci přípravy je nutné naplnit i technologické investice plynoucí z požadavků norem, které jdou nad rámec požadavků evropských směrnic. Těch pár velkých zpracovatelů, kteří dnes certifikací disponují, si rozdělí trh a nikdo další se mezi ně již nedostane. Proč? Protože myšlenka počítá s povinností držet v případě požadavku na zpracování elektroodpadu potřebnou certifikaci. Bez té krajské úřady nebudou moci, i přes naplnění všech ostatních legislativních povinností a pravidel, souhlas na provozování zařízení na zpracování elektrozařízení udělit. Technologii na zpracování tak nebude možné rozjet bez certifikace, ale tu firma nedostane, protože nebude mít příslušné povolení v rámci legislativních povinností a nebude provozovat reálné procesy zpracování. Noví žadatelé nebudou moci uskutečnit dvě akce, které jsou ovšem vzájemně závislé jedna na druhé a vzájemně se podmiňují. Kruh s vyvolenými zpracovateli se tak uzavírá. Ocitáme se tak opět v reálné situaci v duchu Hlavy 22 a podobnost s jinými oblastmi našeho odpadového hospodářství tak není vůbec náhodná.

Fiktivní přínos uvedené myšlenky je navíc v domácím prostředí dokládán množstvím udělených krajských souhlasů provozovatelům zpracovatelských zařízení (přibližně 200), kdy jejich technologie zpracování elektroodpadů, kvalita výstupní komodity či minimalizace dopadů jejich činnosti na životní prostředí podle mínění uvedeného lobby pokulhává. Je však nutné si připomenout, že jako v mnoha případech se lobbyistické skupiny snaží efektně zaměnit důsledky za příčiny, podobně jako v tomto případě. Jsme tak svědky rétoriky, ve které vše zachrání jakýsi mezinárodní standard. Přitom každý potenciální provozovatel zařízení na zpracování jakéhokoli odpadu, tedy nejen úzké skupiny elektroodpadů, musí naplnit jasně stanovené legislativní požadavky, předložit provozní řád a příslušná povolení a následně podstoupit správní řízení u místně příslušného krajského úřadu, který vydá, případně nevydá, souhlas k provozování takovéhoto zařízení na svém území. Je tady na místě opět otázka Proč? Proč krajské úřady vydávají souhlasy na provozování zařízení, které jsou dle tvrzeného lobby tak nefunkční a škodlivé? A není to náhodou jinak?

Provozovatel zařízení na zpracování odpadu podle zákona o odpadech, který disponuje souhlasem krajského úřadu, musí být s požadavky České republiky minimálně v souladu. Jinak by uvedený souhlas neobdržel. Ano, je všeobecně známým faktem, že jednotlivé krajské úřady postupují v rámci rozhodování svých správních řízení v této věci nekoordinovaně, ale minimální zákonem stanovené limity dodržují. Je zde tedy jistě prostor na zlepšení, a to zejména v roli Ministerstva životního prostředí, které by jako ústřední orgán státní správy mělo daleko lépe činnost jednotlivých krajů v této věci koordinovat. Díky takovéto efektivní koordinaci by pak nemuselo docházet k větším rozdílům v požadavcích jednotlivých krajů, jako v současné době. Stejně tak, pokud jakýkoli provozovatel již obdržel povolení k provozu zařízení, je jeho povinností dodržovat schválené rámce a provozní řád, které je možné z pozice kontrolních orgánů dostatečně a pravidelně dohlížet.

V uvedeném kontextu tak snaha lobby o umělou implementaci mezinárodních norem do prostředí zpracování a recyklace elektroodpadu získává zcela jiné obrysy osobního zájmu a benefitů z nich plynoucích. Bez vize v ochraně životního prostředí a jejího prosazování nad ekonomickými zájmy minorit tak není možné dojít ke skutečným výsledkům. Takovým, z nichž bude mít užitek celá společnost, nikoli jen pár vyvolených.

David Vandrovec
Předseda představenstva AITAT

Šťastné prožití Vánoc a úspěšný rok 2020

Vážení členové AITAT, naši příznivci, přátelé a kamarádi,
rádi bychom Vám všem za naší asociaci popřáli pohodové, klidné a spokojené prožití vánočních svátků v kruhu svých blízkých a úspěšný a hlavně zdravý rok 2020.

Na spolupráci a setkání s Vámi se budeme těšit opět kdykoli v roce 2020.

Za vedení AITAT,
David Vandrovec

Odpadová legislativa schválena vládou

Vláda dnes schválila soubor nové odpadové legislativy čítající nový zákon o odpadech, o vybraných výrobcích s ukončenou životností, novelu zákona o obalech a tzv. změnový zákon.

Zákony nyní poputují do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde se dají očekávat krátce pře Vánocemi. Dle pravidel EU se vládou schválené texty nové a aktualizované legislativy podrobí tzv. Notifikačnímu procesu EU, a to ještě před zahájením projednávání ve sněmovně.

Nová odpadová legislativa postupuje na vládu

Ve čtvrtek 17. 10. 2019 proběhla Legislativní rada vlády, která se mimo jiné zabývala balíčkem nových odpadových zákonů. Po mnoha komplikacích a rezignaci členů legislativní rady vlády na své původní připomínky a výhrady k zákonům prezentované 19. 9. 2019 na jednání LRV, na kterém došlo k přerušení projednávání a vrácení zmiňovaných zákonů k zásadnímu přepracování, prošly odpadové zákony do dalšího kola. Jsou tedy propuštěny na jednání vlády s komentáři LRV.

Dle předpokladů by se odpadové téma mělo dostat na jednání vlády 4. 11. 2019, kde se očekává rychlé schválení a postoupení do Sněmovny. Tam se zákony dostanou velmi pravděpodobně těsně před Vánocemi.

Balíček odpadových zákonů LRV neprošel

19. 9. 2019 byl Legislativní radou vlády projednáván balíček odpadových zákonů obsahující (a) návrh zákona o vybraných výrobcích s ukončenou životností; (b) návrh zákona, kterým se mění zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů; (c) návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpadech a zákona o vybraných výrobcích s ukončenou životností (tzv. změnový zákon); a (d) návrh zákona o odpadech.

U všech výše uvedených zákonů bylo přerušeno jejich projednávání a bylo doporučeno přepracování dle připomínek a námětů LRV. Po úpravě textací uvedených zákonů, případně doplnění argumentace, bude projednávání pokračovat po opětovném vyjádření jednotlivých komisí LRV.

Workshop WEEE CENELEC Standards

Na půdě Ministerstva životního prostředí se 4. října 2019 uskuteční workshop pořádaný Evropskou komisí, které se zúčastní i zástupci českých státních orgánů. Čeští zpracovatelé budou na jednání zastoupeni mimo jiné prostřednitvím European Recycling Industries‘ Confederation (EuRIC), v jejichž barvách bude i zástupce AITAT.

Cílem setkání je projednání:

  • Politického konceptu a záměru Evropské komise v oblasti zpracovatelského průmyslu WEEE;
  • Popisu aktuální situace zpracování WEEE v ČR;
  • Implementace požadavků na zpracování WEEE v jednotlivých členských státech EU se zvláštním zaměřením na situaci v ČR;
  • Vytvoření rovných podmínek pro sběr a zpracování WEEE v EU;
  • Analýzy evropských norem pro nakládání s WEEE;
  • Dopadů CENELEC standardů na recyklační firmy WEEE v EU;
  • Možností budoucích celoevropských standardů pro zpracování WEEE; a
  • Možností vhodných kritérií pro posuzování rovnocenných podmínek pro nakládání s WEEE mimo EU.